Krasojízda krásného nakladatelství

BVÚ / Bílá nemoc 2013 krok za krokem (1.)

Poznámky k mojí adaptaci divadelní hry Karla Čapka z roku 1937 na novinový román o pádu a vzestupu naší rasy na počátku 21. století

Bílá nemoc 2013 je protiválečná a protiblbcovská kniha. Vždycky jsem se bál protiválečných knih, dokud jsem v patnácti neobjevil Jak jsem vyhrál válku a o něco později Hlavu XXII. (Švejka jsem četl z gustem už v sedmý třídě, ale nějak jsem nepochopil, že je protiválečnej.) Když mi došlo, že protiválečná kniha může být a) neheroická b) strhující c) kriticky tvrdá (protože, kde jinde než ve válce se obnaží lidská podstata až na kost), ulevilo se mi. Ale stejně jsem k mírovým dílům držel jistou nedůvěru – třeštění českých zpěváků na politické písni Sokolov a všechny ty průvody Družba – mír – festival mne naplňovalo(y) skepsí. Změnili to až Pink Floyd se Zdí, film Četa, možná Lennon a jeho postelová alotria za šanci míru – bylo jaksi normální vyjadřovat odpor k válce. A když jsem psal Bílou nemoc 2013, konečně jsem pochopil, co válka je. Žádný výstřelek poblázněných státních mašinérií, nebo cvoků ve špičce pyramidy. Je to politický systém. Válka jsou naše dějiny, naše kultura, je to stav, bez nějž by se lidstvo nevyvíjelo. číst dál

Jsem ročník sedmdesát. Celý život jsem žil v militarizovaném míru. Válka byla v mým dětství všude: v televizi, v kině, na nástěnkách, ve školních chodbách a ve vyprávění pamětníků. Masírovali nás s ní od rána do večera. Ale nás osobně se netýkala. Po roce osmdesát se tento stav změnil. Hoši, co si ze světa vytvořili podnik na bezstarostný život, proti sobě namířili rakety s jadernými hlavicemi. Ne někde v nekonečnu, nebo v aktualitách z Nikaraguy, ale pěkně od nás k nim a od nich k nám. Minimálně jedna z nich mířila na náš záběhlickej panelák, tím jsem si byl jistej. Bylo nám jedenáct a mohli jsme se z toho podělat. Nebyli jsme tak pitomí, abychom si mysleli, že to odpálí. Tím by si podělali svý snadný bytí, to jsme tak nějak už v útlém věku chápali. Ale báli jsme se, že jim to prostě uletí. To byl strašný pocit. Balil jsem se každý ráno do školy a říkal si: „Tak teď. Teď nějakému psychoušovi ruplo v kouli a za pět minut budu vymazanej i s nepodepsanou poznámkou v žákovský.“ Slézali jsme se cestou ze školy ve zkratce (prodlužovala návrat domů až o několik hodin) na střeše vyřazeného autobusu a představovali si, jak se rozplýváme v epicentru výbuchu. Já jsem upřednostňoval rozplývání ve vodíkové bombě („Jenom to pšoukne“), progresívnější členové našeho všesmrtného spolku sázeli na laser z NASA („To tě vysmaží právě tak rychle, že si ani nevšimneš, že seš vysmaženej a budeš si dál v klídku chodit do školy“). Atomovka nám připadala trapná, ovšem taky nejreálnější („Co by sem smažili drahej lasér, ty vole! Nás odšpekujou nějakou levnou atomovkou a naženou sem Vietnamce, aby to odklidili.“) Pocit bezpečí v nás zrovna nevzbuzovaly ani protiatomové ochranné prostředky jako např. igelitové pytlíky na končetinách a věta: „Až to bouchne, tak hlavu od epicentra výbuchu.“ O těchhle našich hrůzách a bizzarních představách píšu v knize Brambora byla pomeranč mého dětství (vychází v remasterované podobě na podzim), proto jen krátce: Válka byla pro nás sice vůl, ale zároveň denní chléb náš vezdejší a naši psyché spolehlivě zdeformovala. Ještě v roce 1994 jsem spadl při nočním průjezdu Pragy V3S u rodičů mé tehdejší dívky z lůžka s řevem: „Kde máte igelitové pytlíky? Majzlo to sem!“ Vzhledem k tomu, že to byla moje noc u jejích rodičů, měl jsem o rodinný statut vystaráno: magor.

Bílou nemoc jsem miloval. Byl to můj první Čapek, kterého jsem četl. Líbil se mi Galén, líbila se mi jeho odvaha a jednoznačnost. Bylo to v období kulatého autobusu a laseru z NASA, takže jsem mu fandil. Chtěl jsem stát na jeho místě, abych maršálům všeho světa pořádně vyhuboval. Teď, o třicet let později vím, že žádní maršálové s neomezenou mocí neexistují, že ti praví vlastníci civilizace nejsou vidět, takže v mé Bílé nemoci není doktorovým soupeřem prozřetelný diktátor, ale stupně pyramidy. Jak se Galén noří do světa „prcačů“ a „uprcávaných“ nalézá pravé kořeny korupce. Je to systém iluzorního dluhu a závazku, který nás bortí a drtí, je to smyšlený prvotní hřích a naleštěná hypotéka, je to nepřeberné množství trojských koňů, které máme vsunuté do svého životního programu. 

Jenže můj Galén má na rozdíl od nás obyčejných smrtelníků dar: on smí proniknout až za hranice pyramidy, dostat se do odříznuté špičky, kam se služebné elity (hlavouni korporací, voličové prezidenti, armádní generality a nadmanažeři lidských zdrojů) nikdy nedostanou. On smí najít pravé správce systému a vyhubovat jim. A protože už od jedenácti vím, co bych těmto kokotům tvarujícím naši realitu sdělil, má to Galén usnadněné. Ale faktem je, že když jsem tuto pasáž psal, měl jsem co dělat, aby Galén svoje lidství ustál. Tvorové ve špičce pyramidy možná nemají duši a jejich zájem je pouze zájmem syndikátu, jenže zároveň nepotřebují nic předstírat. Galén se svými mravními pilíři vypadá vedle jejich účelové univerzality jako děcko, které si sáhlo na kamna. Protože jsem si zakázal cokoli na lidech retušovat, sáhl jsem si hluboko na dno vlastní duše. Ustáli jsme to, Galén dokáže projít i touto zkouškou, ale tuhle kapitolu jsem vydýchával hodně dlouho. Otevřela mi dveře dál, než jsem si troufal dohlédnout.

Vlastně celé psaní knížky provázel zvláštní opar. Bylo to jako otevřené okno do zahrady, která za ním být neměla. Něco mne vedlo za ruku. Začátkem března 2012 jsem neměl nic. Tlakoval jsem se úžasným Hugo Haasem, který Bílou nemoc (za dohledu Karla Čapka) přepracoval pro svou filmovou adaptaci – a odvedl jeden z nejjemnějších hereckých výkonů, který jsem kdy viděl –, přečetl jsem si libreto a řekl si, že po třiceti letech čekání jsem jakž takž připraven (skutečně už v jedenácti jsem byl sto hru napsat po svém, aniž bych tušil, že tato disciplína nakládání s cizí látkou existuje a jmenuje se remejk – česky překopávka), ale neměl jsem fazónu. Zápolení o přežití nakladatelství a rodiny (finanční rozměr lidského života) mě stály příliš sil, než abych mohl pomýšlet na životní umělecký výkon. Naštěstí se tyhle síly neptají. Přicházejí, když je libo jim a ne autorovi. 

Třetího března jsem napsal zkušební dialog mezi mámou, která našla na své ruce bílou skvrnu (bílá nemoc se nejprve projeví bílou skvrnou a člověk se pak začne nekompromisně rozpadat) a dcerou, která ví, že ji touto skvrnou ztratí. Dialog byl jiný, než jsem kdy psal. Večer mi volal můj dlouholetý kamarád Roman Polák. Od prosince bojoval s velmi progresivní formou rakoviny. Zněl unaveně, mluvili jsme krátce. O mojí touze přepsat Bílou nemoc do dnešních rekvizit jsme si povídali na podzim. Jen jsem poznamenal: „Začal jsem.“ „Piš,“ řekl. Osmého umřel. Bylo mu pětačtyřicet, ale plány měl tak do sto devadesáti. V den jeho pohřbu jsem napsal právě kapitolu, o níž mluvím výše. Na pohřbu jsem věděl, že moje Krásné nakladatelství je bez papírové podpory (Roman měl malotiskárnu, v níž jsme papírové antiperličky mého nakladatelství po dvaceti, třiceti kusech realizovali), ale taky jsem věděl, že Bílou nemoc 2013 dopíšu. Psal jsem ji přesně tři týdny. Nikdy jsem netušil, kam příběh osmi statečných lidí, kteří se vzepřeli vnitřní korupci a postavili se systému, povede. Sedal jsem před počítač jako ve snách. Postavy mi do příběhu přicházely samy. Samy z něj odcházely. Každá z nich měla klíče k osudu druhých. Nebyl to tranz, jen ono otevřené okno se zahradou, která tam nebyla.

Nevím, jestli Roman v nebeském tiskařském angažmá má čas číst knihy. Asi mu nedají ani dovolenou, v nebeské tiskárně bude zřejmě bordel. Ale jestli to byl on, kdo pro mě vyladil cestu, děkuju mu. V určitých úsecích jsem na ní zahlédl i Karla Čapka. Bylo to přesně v místech, kdy se můj Galén dostal na limity světovým spisovatelem geniálně nastavené situace. Čapkův Galén obsahuje místo, které je neudržitelné: doktorovo rozhodnutí, že dar umění léčit bílou nemoc spojí s požadavkem na okamžité ukončení všech válek. Zní to skvěle a Čapkovi tento mravní imperativ bezvadně funguje. Čapek si tohoto ideálního nastavení situace byl vědom, proto Galéna vybavil do jisté míry nelidskou vlastností: jeho doktor nemá o svém konání pochyby. V ideálním světě, kdy proti sobě stojí ideální diktátor (maršál v podání skvělého a nedoceněného Štěpánka) a ideální doktor (v životním hereckém výkonu Haase) to funguje. Mě však zajímalo, zda lze ideální myšlenku přenést do světa lidí z masa a kostí. A v mé kapitole, kdy můj Galén odmítá léčit bělonemocného voliče prezidenta, který za ním dokonce přijede do hadrového špitálu na Žižkově (volič plukovník se z toho může zvencnout), jej potentát označí za vyděrače, Galénovy požadavky nazve chytristikou a obviní Galéna, že si z léčby udělal politiku. Není důležité, co prezident volič nabízí za vyléčení, ani co všechno Galén odmítne, důležité je, že prezident má pravdu. Ale jaké bylo moje překvapení, když Galén příští kapitole říká Anně (bojovnici se zlatým saxofónem po dědečkovi, která Galénovi stane po boku): „On má pravdu. Udělal jsem si z toho politiku. Jsem lékař, ne soudce – na to jsem zapomněl. Od zítřka každý, kdo sem přijde, bude umět bílou nemoc vyléčit.“ Vylétlo to ze mě bez přípravy, postavilo mě to před absolutní změnu celého příběhu, bylo to šokující, protože s tímhle jsem nepočítal. Nechci si hrát na božská vnuknutí, nebo vzbuzovat zdání nějakých vyšších schopností. Jsem dobrý řemeslník na to, abych nedělal s příběhem vylomeniny, nebo abych činil riskantní rozhodnutí. Ale tohle bylo něco jiného. Ty čtyři věty, které ze mě vylétly, měly dotek Čapka. Byly něco jako pokyn: „Udělej to. Teď už můžeš.“ Poslechl jsem bez váhání. Tenhle Galén u mě získal okamžitě na úctě. To, co prosadíte silou, nikdy nevydrží. Lidé se musejí rozhodnout sami. Pak si svého rozhodnutí váží, chrání jej a teprve tím rostou. Dokud člověk dostává všechno až pod nos, nemá důvody vážit si – sebe. Vím, že tohle Čapek věděl.

(pokračování)